Standard

__________________________________________________________________________________________________

 

Klub chovatelů pražských krátkozobých rejdičů podal na ÚOK chovatelů holubů novelizovaný a doplněný vzorník včetně perokresby ideálu (únor 2017). Doufáme, že novelizovaný vzorník, přepracovaný a jednohlasně schválený naším klubem, bude uveden do praxe co nejdříve. 

____________________________________________________________________________

 

PRAŽSKÝ KRÁTKOZOBÝ REJDIČ

Standard  2011

 

Názvy dle ES: N: Prager kurzschnäbliger Tümmler; F: Culbutant de Prague; A: Prague Short Faced Tumbler

Zařazení v seznamu plemen ES: rejdiči, č. 913

Původ: Česká republika – hlavní město Praha

 

Stručná historie

 

Toto plemeno je živým dokumentem a odkazem starého středoevropského holubářství a staré Prahy. Výskyt „purclíků“ v Čechách uvádí už Špatný – 1862 (kotrčáci – purclíci, kteří úplné kotrmelce v povětří dělají) a Šír – 1886, který popisuje druhy purclíků a mezi nimi i pražské bělouše. Velmi cenná je informace pražského obchodníka Bohumila Vaňka, který uvádí oblibu purclíků v Praze a jejich nejvíce rozšířené rázy v pěti skupinách.

Je zřejmé, že nejvíce byli rozšířeni šimli, kamzli (sedlatí) byli chováni ve všech barvách včetně vzácných stříbrných (Silbergansel) a bleděmodří (Perlgansel). Podle cizí literatury se pražští krátkozobí chovají u nás již od r. 1800. Pražský krátkozobý nebyl původním rejdičem chovaným u nás. Byla zde před ním chována i plemena středozobých rejdičů, která křížením s malými indiány (pražským, saským) přispěla ke vzniku pražského krátkozobého.

Indiánky prozrazují krásné vyvinuté a červené obočnice pražských rejdičů. Mezi nejznámější pražské regiony s velkými počty chovatelů patřilo hlavně Podskalí, Josefov, Staré a Nové město pražské. Každý den v brzkých ranních hodinách vznášela se nad Prahou nesčetná pestrá hejna rejdičů, kteří byli pravidelně cvičeni v letu již od mládí. Velký rozmach chovů rejdičů v Praze dokládá i založení I. klubu československých pěstitelů rejdičů v roce 1912 pro Prahu Nusle. S mizející starou Prahou nastal pozvolný úbytek

pražských rejdičů v Praze. Až v současné době dochází k renesanci chovatelství pražských rejdičů na akcích pořádaných v Praze-Michli i v Libčicích nad Vltavou.

 

Exteriér

 

Plemenné znaky:  malý krátkozobý rejdič s cennými exteriérovými znaky hlavy, zobáku a postavy. Původními znaky plemene byly hlavně výborné letové schopnosti v hejnech, včetně letu výškového a vytrvalostního, doprovázeného prudkými obraty (překládáním).

V současnosti vyniká především tvarovými znaky hlavy a krátkozobostí,

malou a jemnou postavou a množstvím barevných a kresebných rázů.

Etologické znaky:  chovatelsky náročné plemeno s menšími schopnostmi rozmnožování a péčí o mladé a s ubývajícími letovými schopnostmi, vyplývajícími ze současných požadavků na dokonalého výstavního holuba.

Postava:  drobná, jemná, hruď je vypjatá, široká a zakulacená. Od přední části hrudi ke konci ocasu je délka 22 cm.

Držení těla:  v mírném sklonu k ocasu.

Hlava: přiměřeně velká, kostkovitá, v profilu naznačuje čtverec. Šířka, délka a výška hlavy jsou přibližně rozměrově shodné. Čelo je široké, vysoké, strmé a kolmé k zobáku spadající, tvoří nejvyšší bod hlavy, v horní části je ukončeno dvěma tupými nadočnicovými hrbolky, které jsou vyšší než zadní třetí hrbolek, který ukončuje zadní část hlavy. Temeno mezi nimi je mírně propadlé, zátylí je strmé.

Oči:  velké, mírně vypouklé, zornička tmavá, duhovka perlově zbarvená. Sedlatí a bílí mají duhovku tmavou.

Obočnice u jednobarevných jsou výrazné, vyvinuté, talířovité, dosahují až k temenu hlavy, u starších holubů až bradavičnaté, červené; u žlutopruhých včetně běloušů a žlutých vlaštováků narůžovělé, u modrých a červeně plavých úzké a černošedé.

Zobák:  krátký (do 10 mm), tupý, klínovitý, široce nasazený (šířka nasazení převyšuje délku), horní a dolní čelisti co možná stejně vyvinuté. Je mírně až více klopený (podstatný plemenný znak), ozobí sahá do jeho poloviny. Osa zobáku směřuje do středu oka. Šířka zobáku u hlavy se shoduje s jeho výškou a je trochu větší než jeho délka. Tmavý až černý zobák mají modří černopruzí, bělopruzí a vlaštováci černí a modří, bělouši černohrotí, černopruzí, červenopruzí a černí tygříci; tmavě rohový mají červeně plaví. Všechny ostatní rázy mají zobák světlý až narůžovělý.

Ozobí:  u všech rázů jemné, hladké, šedobílé a s bílým popraškem. Mírně vyvinutější ozobí mají jednobarevní, bělohrotí, sedlatí a starší holubi. U těch bývá znatelný i malý podbradek.

Krk:  k tělu přiměřeně dlouhý, široce nasazený, kratší, nahoře slabší a jemný, s dobře vykrojeným hrdlem, kolmo nesený, v týlu mírně prohnutý vzad.

 

Křídla: kratší, pevně přitažená, letky široké, nezkřížené, spočívají lehce na ocasu. Za vnitřními loketními letkami je skupina čtyř per mírně pozdvižených a vytvářejících tzv. štítky, které jsou důležitým plemenným znakem. Tím není hřbet zcela uzavřen.

Ocas:  kratší, přesahuje asi o 1,5 cm konce křídel, dobře složený a nedotýká se země.

Nohy:  kratší, silné, živě červené a neopeřené. Drápky jsou v barvě zobáku.

Postoj:  širší, mírně vztyčený a elegantní. Typickým znakem je našlapování na konec prstů při vzrušení.

Struktura opeření:  husté, peří je krátké a širší, přiléhavé, pružné a hladké.

 

Barva, lesk a kresba

 

Barvy jsou čisté, rovnoměrně rozložené po všech barevných částech s odpovídajícím leskem a svitem. Kresby jsou pravidelné a s příslušným uspořádáním u všech rázů.

 

Kresebné a barevné rázy

 

Plnobarevní a bílí: černí a šedohnědí, hnědí, hnědožlutí, dále červení recesivní a žlutí recesivní a bílí.

Bělohrotí: černí, šedohnědí, hnědí, hnědožlutí, modří, stříbřití, červení recesivní a žlutí recesivní. Krajní ruční letky jsou bílé v počtu 5–8 se shodným počtem v obou křídlech. Ideál je 6 x 6. Malá bílá skvrna na kloace (do 2 cm) je tolerována.

Bělopruzí: černí, šedohnědí, modří, stříbřití, červení recesivní, žlutí recesivní a izabeloví.

Barevnopruzí: modří, stříbřití, červeně plaví a žlutě plaví.

Sedlatí: černí, šedohnědí, hnědí, hnědožlutí, modří, modří kapratí, červení recesivní, žlutí recesivní, červeně a žlutě plaví, stříbrní (červeně popelaví plnobarevní). Mají bílou hlavu, záhlaví, přední horní část krku – náprsenku, břicho až k podocasníku, záda a křídla. Barevné je sedlo, zadní část krku až do týlu, přední část hrudi a ocas s podocasníkem.

Tygříci: černí, šedohnědí, červení recesivní a žlutí recesivní. Mají barevnou hruď od ohbí křídel dolů, spodní část těla, ruční letky, ocas s podocasníkem a lýtka. Hlava a krk jsou bílé a pravidelně a jemně stříkané barevnými pírky; štíty křídel jsou bílé.

Běloprsí – vlaštováci: černí, šedohnědí, modří, modří mramorovaní (bělouši), červení recesivní, žlutí recesivní. Hruď od ohbí křídel dolů, spodní část těla až k podocasníku a lýtka jsou bílé. Štíty, křídla, hlava, krk, záda a ocas jsou barevné.

Barevnopruzí bělouši: modří, stříbřití, červeně plaví a žlutě plaví. Faktor grizzle tvoří u heterozygotních běloušů pravidelné mramorování. Vzniká tmavý bělouš, který má pravidelně žíhané probělení po celém těle, na krku a vzorcích nejtmavší. Světlí bělouši jsou homozygotní, probělení je po celém těle, v modré řadě mohou mít lehce stříkanou hlavu a krk barevnými pírky s kresbou tmavohrotou a barevným ocasem, případně pruhovou tmavohrotou s barevným ocasem, u červené řady jen pruhovou, letky i ocas jsou plavé.

Ostatní rázy: Vzácně se mohou vyskytnout další kombinace barev a kreseb, např. bílí s perlovýma očima, čápci s barevným ocasem a letkami, bezpruzí i pruhoví, včetně rázů nově regenerovaných. Rozhodující pro jejich posouzení jsou především hlavní exteriérové znaky – tvar hlavy a postavy.

 

Vady

 

Výlukové vady:  žlutá barva duhovky, žlutá obočnice, dlouhý, tenký a zkřivený zobák; bílý ocas u běloušů tmavohrotých, převládající bílé ruční letky u běloušů tmavohrotých; u bělohrotých střídající se bílé a barevné ruční letky, výskyt pernatých ozdob.

Velké vady:  kulatá hlava s chybějícími hrbolky, vyšší zadní hrbolek oproti předním, nízké, šikmé a úzké čelo, rovně nasazený neklopený zobák, dlouhý krk, netypická postava (hrubá, úzká, dlouhá), dlouhá nebo svěšená křídla, široký a dlouhý ocas spočívající na zemi. Hrubé vady barvy a kresby. Méně než 3 a více než 8 bílých letek a rozdíl více než 2 bílé letky u bělohrotých.

Malé vady:  mírně prokrvené duhovky, bledé obočnice, slabší dolní čelist zobáku, mírné odchylky ve zbarvení zobáku, drápků; bílý podocasník u sedlatých, vlaštováků a tygříků; bílé rýdovací pero v ocase u běloušů tmavohrotých, malé vady ve struktuře opeření, chybějící štítky. Malé vady barev a kreseb.

 

Posuzování:  tvar hlavy a čela, zobák, oči a obočnice, tvar a jemnost postavy, kresba a barva opeření

Kroužek:   č. 7

 

Ústřední odborná komise chovatelů okrasných a užitkových holubů

Český svaz chovatelů   2011