Příspěvky od chovatelů

------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

SPECIÁLNÍ KLUBOVÁ PŘEHLÍDKA PRAŽSKÝCH KRÁTKOZOBÝCH REJDIČŮ 2016 - Libčice nad Vltavou

         Měsíc únor je každoročně měsícem, na který se těší každý chovatel a milovník pražských krátkozobých rejdičů. V únoru se totiž konají dvě speciální bodované přehlídky tohoto nevšedního plemene.

         První z nich, pořádaná Klubem chovatelů pražských krátkozobých rejdičů, se konala již tradičně druhou únorovou sobotu v chovatelském areálu „Kuželník“ v Libčicích nad Vltavou. Na této výstavě představilo 23 vystavovatelů na dnešní dobu jistě úctyhodný počet holubů, a sice 209 jedinců. Klub každoročně umožňuje vystavit své holuby i chovatelům, kteří s nějakého důvodu ještě se vstupem do klubu váhají. Tento tah se velice příznivě odráží na počtu přihlášených zvířat. Posouzení vystavených zvířat se ujali dva posuzovatelé, mnoholetý klubový posuzovatel Miroslav Mašata a libčický patriot Jan Dostál.

          Jak je již zvykem na těchto výstavách, holubi byli opět rozděleni do dvou kategorií, výletci roku 2015 a starší ročníky. Toto rozdělení a oddělené posuzování má opodstatnění v pozdějším dozrávání plemenných znaků pražských rejdičů, např. velikosti hlavy, vývinu obočnic atd. Holoubata vystavená mezi staršími zvířaty jsou tak vždy v jisté nevýhodě. Velmi potěšitelný je fakt, že výletků bylo tentokrát vystaveno 55% z celkového počtu přihlášených rejdičů. Přehlídku zahajovali výletci běloušů červenopruhých a tmavohrotých. Čestnou cenu obdržel červenopruhý bělouš J. Dostála a tmavohrotý bělouš L. Drahoše. Kolekci běloušů ještě doplňovali zvířata J. Henkla, J. Sudy a jediné ženy věnující se pražáčkům, Drahušky Hrubé. Další celkem početnou skupinou byli modří mramorovaní, tradičně nazývaní „zeleňáci“ a modří černopruzí. V těchto dvou rázech dominovali výletci J. Frühaufa a J. Turka. Jaroslav Turek také získal na svého modrého černopruhého čestnou cenu. Skupinu doplňovali málo běžní modří kapratí R. Hegera a plaví červenopruzí „rotžanžíci“ J. Hrubého a P. Kece. Vystavena také byla jedna holubička stříbřitá kapratá, která si za pěkný typ a nevšední zbarvení zasloužila čestnou cenu. Vystavil ji R. Heger. Dále si přišli na své obdivovatelé starých, specifických rázů pražských krátkozobých rejdičů, a sice tygříků a běloprsých vlaštováků. Je potěšitelné, že se začínají opět ve větší míře objevovat a i přes náročnost kresby a obrovské množství kresebně nevyhovujících jedinců, mají několik věrných chovatelů. A s radostí musím konstatovat, že přibývají další. U vlaštováků se ke „skalním“ obdivovatelům této kresby A. Strnadovi a P. Jabůrkovi přidal nadějný chovatel Karel Bárta, do této doby známý spíše jako výborný chovatel různých plemen vysokoletců. Čestnou cenu získal na podařeného černého běloprsého výletka Petr Jabůrek. Následovalo několik tygříků ve třech barvách. Po někdejším zrušení kvalitního a početného chovu tygříků libčického chovatele V. Kuběnského, se tento ráz dostává na výsluní velmi pomalu a obtížně. Může za to jistě veliká náročnost této kresby, která je specifická právě pro pražské rejdiče. Barevně stříkaná bílá hlava, barevná tabulka na prsou, čistě bílé štíty křídel a barevné ruční letky a ocas, jsou daleko obtížněji dosažitelné, než klasická tygří kresba, kdy je na plnobarevném holubovi bíle stříkaná jenom hlava, krk a ramínka. Na různých výstavách se bohužel často setkáváme s neznalostí posuzovatelů a „nadělováním“ bodů právě těmto holubům v klasickém tygřím rázu. Tito by měli zůstat na holubnících šlechtitelů tygříků jako pracovní holubi a na výstavách by se objevovat vůbec neměli. Někteří chovatelé volají po uznání a bodování holubů v kresbě klasického tygra. Pokud by k tomu ale došlo, hrozí nebezpečí, že chovatelé půjdou cestou menšího odporu a o chloubu starých pražských holubářů, krásných tabulových tygříků, se již nikdo snažit nebude. Nicméně stále má tento skvostný ráz své obdivovatele a šlechtile. Patří k nim i jeden z mladších chovatelů, nový člen klubu Ondřej Kabeláč. Právě nadšení tohoto chovatele a jeho věk vzbuzuje naději na lepší zítřky tohoto rázu. Ondra stejně jako vloni, vystavil své odchovy na této výstavě a nedopadl vůbec špatně. Čestnou cenu v tomto rázu získal na pěkného černého tygříka již u vlaštováků zmiňovaný Karel Bárta. Na závěr této skupiny představil R. Heger dva bílé, černě stříkané výletky. V přehledu barevných rázů pražských krátkozobých rejdičů, který podrobně zpracoval znalec pražského holubářství Ladislav Seidl, se o takto zbarvených holubech mluví jako o Hermelínech. Je to kresba velice líbivá a ve větším počtu jedinců by byl pohled na hejno jistě atraktivní. Mladí holubi ročníku 2015 pokračovali silně obsazenou skupinou plnobarevných „malovaných“ holubů. Zahajovali žlutí plnobarevní, kterých bylo vystaveno 24 jedinců. V tomto silně zastoupeném rázu vynikali výletci J. Bubníka a dalšího z mladších chovatelů, Petra Kece. Právě Petr Kec získal na svého odchovance čestnou cenu. Paletu plnobarevných doplňovali tři myšoví a po jediném kusu vystavený červený, černý a „bronzový“ výletek. Tento fakt jistě není moc uspokojivý a bylo by dobré, kdyby se specialisté na malované zaměřili i na ostatní rázy, než jsou oblíbení žlutí. Úporně se dědící potemnělé zobáky u černých a zamodralé „železné“ ocasy u červených, které snižují výstavní hodnotu mnoha jedinců, mají jistě na tomto neradostném stavu svůj podíl. Jediný vystavený žlutý bělohrotý J. Svobody a myšový bělohrotý T. Stojanova potom poněkud smutně zakončovali skupinu plnobarevných holubů. Bělohrotým holubům (holubáři tradičně poněmčele nazývaným Vajsšpicům), se bohužel v současnosti nikdo speciálně nevěnuje. Jistě za to také můžou určité záludnosti, specifické pro tuto kresbu. Jsou to zejména prohozené barevné letky mezi krajními bílými, bílá skvrna (špunt) v okolí kloaky a někdy i bílé vousky u zobáku, jako pozůstatek po křížení se sedlatými. Bílé znaky na hlavě sebou často nesou i vikvové oko. I přes tyto obtíže patří bělohrotí k nejatraktivnějším kresbám nejen pražských krátkozobých rejdičů a opravdu povedený jedinec patří k ozdobám každé výstavy. Je třeba apelovat na chovatele plnobarevných, aby vyšetřili na svých holubnících trochu místa k záchraně této mizející kresby. Pomocí sedlatých by jistě regenerovat šli.

    Na závěr se dostáváme ke stále oblíbené kresbě našich purclíků, a tou je právě sedlatá. Sedlatých výletků bylo vystaveno pěkných 33 jedinců. Skupinu zahajovali žlutí sedlatí, čestnou cenu na mladou holubičku obdržel J. Suda. Následovali myšoví sedlatí, ve kterých dominoval velice pěkný výletek dlouholetého specialisty na sedlatou kresbu, Jindřicha Mrázka. Po zásluze si odnesl čestnou cenu i on. Mezi modrými sedlatými se také našli velmi nadějní jedinci. Potěšitelné je, že se mezi tradičními vystavovateli této variety J. Sudou, L. Drahošem a Karlem Jabůrkem objevilo jméno jediného „zahraničního“ vystavovatele. Je jím člen našeho klubu Zoltán Bánoczký z Levice. Následovali černí sedlatí, které vystavili J. Svoboda, K. Jabůrek a A. Strnad. Jediný stříbrný sedlatý A. Strnada zakončoval pestrou plejádu mladých holubů ročníku 2015.

    Výstava pokračovala holuby starších ročníků, kde již byli k vidění typičtí jedinci s vyvinutými plemennými znaky, které dělají toto plemeno u nás i ve světě jedinečným.

     První v pořadí byli opět bělouši, oproti mladým obohacení o černopruhé B. Slabého. V tmavohrotých vystavili pěkné jedince P. Vacek a D. Hrubá. Následovali modří mramorovaní, ve kterých dominovali holubi J. Frühaufa, který po právu získal čestnou cenu na opravdu typického představitele plemene. Stejně jako u mladých doplňovali tuto skupinu pruhových a kapratých rázů modří černopruzí (11 kusů), modří kapratí (2 kusy) a 3 plaví červenopruzí „rotžanžíci“. Za svého modrého černopruhého holuba si stejně jako v mladých odnesl čestnou cenu dlouholetý specialista na tento ráz, Jaroslav Turek. Skupinu atraktivních vlaštováků a tygříků zastupovalo mezi staršími holuby pouze 5 modrých mramorovaných (tachlovaných) vlaštováků A. Strnada z Kněžic. Byli to jedinci hezkých plemenných znaků, kde ale stále největší potíže působí právě těžká kresba, kdy přesné rozhraní barev na hrudi v úrovni ohbí křídel je velice těžko dosažitelné a výstavně upravitelných jedinců je jako šafránu. Tento chovatel také mimo posuzovanou část přehlídky přivezl čtyři jedince černých krátkozobých vlaštováků, které měl v úmyslu poskytnout výměnou některému chovateli, který by měl zájem o spolupráci ve šlechtění tohoto rázu našeho rejdiče. Doufám, že tři chovatelé P. Jabůrek, K. Bárta a A. Strnad již dokáží ve šlechtění pokročit a na příští přehlídce pražských krátkozobých rejdičů představí mnohem více výsledků svého snažení. Držím jim palce.

   Mezi staršími plnobarevnými zaujali žlutí (16 kusů), červení (6 kusů), myšoví (4 kusy) a černí (2 kusy). Ve žlutých, kde byla i díky J. Bubníkovi a P. Vackovi nastavena kvalitativní laťka hodně vysoko, se prosadil typický jedinec Todora Stojanova. Se svojí krátkou, prsatou postavou, doplněnou velikou typickou hlavou a obočnicí, vzbuzoval zaslouženou pozornost. Tento jedinec byl po zásluze oceněn čestnou cenou. Mezi červenými zaujali pěkní jedinci P. Vacka. Myšové plnobarevné reprezentovali chovanci B. Slabého a T. Stojanova. Dva černí jedinci stejných chovatelů uzavírali expozici plnobarevných holubů. V bělohrotých musím bohužel opět konstatovat znepokojivou situaci, která byla popsána u kategorie výletků. Pouze tři jedinci tří chovatelů poukazují na to, že bělohrotí v našich chovech jsou víceméně náhodné produkty z dřívějších regeneračních křížení. Dva vystavení žlutí bělohrotí a jeden černý bělohrotý i přes svojí nespornou kvalitu nezavdávají důvod ke spokojenosti.

      Celou výstavu, stejně jako u výletků, uzavírali sedlatí holubi. Skupinu zahajovali žlutí sedlatí, kde zejména dva starší jedinci J. Mrázka patřili k typickým představitelům plemene. Oba byli po zásluze oceněni 95 body. Ještě vyššímu hodnocení bohužel zabránila horší kvalita opeření a světlejší obočnice. J. Mrázkovi v tomto rázu zdatně sekundovali J. Svoboda a L. Drahoš. Následovali pouze dva červení sedlatí, barevný ráz, který mezi mladými letos chyběl. Vystavil je J. Svoboda. Dřívě běžněji chovaní červerní sedlatí se bohužel pomalu vytrácejí z našich speciálek. Mezi čtyřmi modrými sedlatými třech vystavovatelů, K. Jabůrka, L. Drahoše a Z. Bánoczkého se prosadil holub právě posledně jmenovaného a čestná cena tak právem putovala na Slovensko. Jeden myšový sedlatý J. Mrázka a 5 jedinců černých sedlatých Z. Bánoczkého a J. Svobody celou výstavu zakončovalo.

       Mezi nejčastější vady vystavených holubů patřily delší postavy, širší a nesložené ocasy a nesprávné nasazení zobáků (s touto vadou se potýkají především bělouši a pruhové rázy). Malované zase velmi často znehodnocuje kulatá, málo vyhraněná hlava se šikmým čelem, jako dávné dědictví po indiánech. Také silně vrásčité a nedostatečně pigmentované obočnice naše barevné rejdiče hyzdí. Někteří chovatelé ve snaze co nejvíce odlišit našeho pražského krátkozobého od příbuzných plemen, zařazují do chovu právě tato zvířata. Samozřejmě to jde za účelem získání požadované typové „hrubosti“, ale při selekci nikdy nesmíme zapomínat na to, že pražský krátkozobý je rejdič, ne bradavičnatý holub. Také velikost hlavy musíme posuzovat s ohledem na celkovou velikost postavy, šířku prsou a délku zadní partie. Mnohdy krátký a prsatý holub s menší (ale typickou) hlavou, je proporcionálně „hlavatější“, než holub s velikou hlavou, ale dlouhou a úzkou postavou. Také dlouhá křídla nesená trvale pod ocasem by měla být nekompromisně výlukovou vadou, bez ohledu na případné přednosti v jiných partiích. Posuzování pražských krátkozobých rejdičů sice začíná u hlavy, ale v žádném případě by u ní nemělo končit.

      Je na posuzovatelích, aby profesionálně posuzovali pražské krátkozobé rejdiče na výstavách všech stupňů a necitlivým posuzováním, bez znalosti problematiky tohoto plemene, neodrazovali chovatele od chovu a vystavování mizejících náročných variet. Pražský rejdič nikdy nebude mít sytost barev jako moravský pštros, nebo bohatost lesku jako český stavák. Také je třeba pamatovat na vývin primárních znaků v závislosti na věku holuba a mladé jedince posuzovat s ohledem na věk. Právě z tohoto důvodu dělíme holuby na klubových akcích do kategorie výletků a starších holubů, což se osvědčilo a neupírá mladým nadějím soutěž o přední místa.

       Vždy se najde někdo nespokojený s posouzením svých zvířat. Není divu, vždyť je to pokaždé pouze subjektivní názor konkrétního posuzovatele a každý na plemeni, i přes znalost standardu, preferuje něco jiného. Výběr posuzovatelů na speciální přehlídku je podstatně ztížen tím, že v našem posuzovatelském sboru není mnoho posuzovatelů, kteří by problematiku pražských krátkozobých rejdičů bezpečně ovládali. Lze si jen přát, aby jeden z předních chovatelů pražských rejdičů, Todor Stojanov z Jirkova, úspěšně ukončil adeptaci a stal se právoplatným klubovým posuzovatelem. Byl by nesporně přínosem pro naše plemeno.

       Přes dvě stovky pražských krátkozobých rejdičů v devětadvaceti rázech a varietách je na dnešní dobu jistě úctyhodné číslo. Letošní setkání chovatelů opět ukázalo, že toto plemeno, jako hodnotný odkaz našich předků, má stále mnoho obdivovatelů a příznivců. Bohužel patří, jako všechna krátkozobá plemena, k holubům nejvyšší chovatelské náročnosti a to by si měl uvědomit každý zájemce o jeho chov. Vyvaruje se tak mnohému pozdějšímu zklamání. Chov také nemálo komplikuje nedostatek kvalitních jedinců, které by chovatelé byli ochotni uvolnit ze svých chovů pro uspokojení nových zájemců o založení chovu. Prvotřídních odchovů nemá nikdo nadbytek. Začátečníci by se tak neměli bát začít s chovem byť i hůře kreslených jedinců z dobrých chovů a neshánět pouze bezvadné jedince. Při šlechtění musí být vždy prioritní typ a typické znaky odlišující našeho rejdiče od ostatních příbuzných plemen, a až poté kresba a barva. Každý z nás má na holubníku určité množství nevystavitelných, pracovních holubů. Bez nich to zkrátka nejde.

         Při výstavě proběhla také schůze našeho klubu, který má v současnosti 17 členů. Není to jistě mnoho, ale všichni členové jsou aktivními vystavovateli a propagátory našich „purclíků“ a je to jistě lepší, než aby počet naší členské základny zvyšovali pasivní členové, kteří by mezi nás ani nepřišli. To je ostatně bolest mnoha klubů, nejen holubářských. Na schůzi, kterou zahájil předseda klubu ing. Petr Jabůrek, byla zhodnocena právě uskutečněná přehlídka a byly předány čestné ceny úspěšným vystavovatelům. V následující diskuzi byla oběma posuzovateli krátce zhodnocena kvalita a výstavní kondice předvedených holubů. Zdravotní stav, kondice a předvýstavní příprava byly u drtivé většiny jedinců naprosto v pořádku a jsem rád, že se nám daří úspěšně napravovat letitou negativní reputaci, co se právě těchto vlastností týče.

       Rádi mezi sebou přivítáme další nadšené chovatele tohoto holoubka, který vždy patřil ke klenotům našeho holubářství. Zájemce o chov a členství v klubu odkazuji na naše webové stránky, kde najdete různé zajímavosti a novinky. Odkaz je: https://prazsky-kratkozoby-rejdic.webnode.cz.

        Po celé sobotní dopoledne probíhal veliký trh holubů všech plemen, na který se sjíždějí chovatelé z celé republiky. Trh probíhá pod patronací místní základní organizace a jistě patří mezi největší holubářské trhy na našem území.

        Závěrem tohoto zhodnocení letošní přehlídky, bych chtěl poděkovat funkcionářům a členům ZO ČSCH v Libčicích nad Vltavou za poskytnutí haly a výstavního fundusu k uspořádání naší speciální přehlídky. Doufám, že tato úspěšně nastartovaná spolupráce bude i nadále pokračovat k oboustranné spokojenosti a již dnes se můžeme těšit na další ročník naší klubové přehlídky, která se bude opět konat první únorovou sobou v tomto chovatelském areálu.

             Dnešní uspěchaná doba, která má bohužel úplně jiné priority, než je chov ušlechtilých zvířat a souznění s přírodou, přeje našemu, dnes již téměř archaickému koníčku, čím dál, tím méně. O to více si musíme vážit každého chovatele našeho nádherného krátkozobého rejdiče, který i přes mnohé těžkosti a úskalí chovu, zůstává stále věrný tomuto postavou drobnému, ale mnohaletými tradicemi obrovskému zástupci holubí říše.

                                                                                                                                            Jiří Suda

------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

článek vložen 1.5.2013

Současné problémy pražských rejdičů

       V roce 1992 jsem měl možnost nahlédnout do nově vydaného reglementu v Evropě uznaných plemen holubů a překvapilo mě, že pražský krátkozobý rejdič je v něm v němčině a holandštině uveden zcela prostě jako pražský rejdič, stejně jako mnoho středozobých plemen. V angličtině jsem se dozvěděl, že je krátkolící (short faced) a ve francouzštině jako většina plemen rejdičů přemetač (culbulant). Cizojazyčná nesourodost u mnoha plemen byla značná. Rakušané i dr.Szeczenyi zastupující Maďarsko se zřejmě domluvili, že standardy jejich krátkozobých rejdičů by si zasloužily vyšší excelentnost, mohly by se v reglementu odlišovat, být prezentováni jednotně a uvedeni za sebou v němčině, jako wiener a budapester kurze (jednoznačně - krátký). Našim zástupcům to bylo jedno. Ti raději u nás lacino nakupovali pěkné holuby a v Německu je se slušným výdělkem prodávali (v současnosti je to už bezostyšně běžné u více plemen). Pouze v rozhovorech o našich rejdičích, hovořili jako o „těch krátkejch“. Potom to dopadalo tak, že jsem na jedné výstavě v Německu spatřil v kolekci vídeňských pěkného pražského sedlatého krátkozobého s našim kroužkem. V současnosti už je to téměř tak, že jakmile překročí pražský krátkozobý rejdič hranice, stává se vídeňským. Mám pocit, že nároky na standardnost pražských krátkozobých jsou opomíjeny ve prospěch vídeňského typu. Je trapné, že z důvodu zákazu chovu holubů v období druhé světové války, byli krátkozobí holubi po jejím skončení ve Vídni obnoveni převážně z pražských chovů, nebo později přes Německo. Budapešťský krátkozobý rejdič se začal na výstavní úrovni rozvíjet především zásluhou jeho velkého propagátora dr.Szeczenyiho až počátkem šedesátých let. Maďaři vždy spíše preferovali letouny a své kvalitní krátkozobé neměli. Do Egeru byli dovezeni pražští krátkozobí v druhé polovině 19.století (prof.Peterfi) a použiti vesměs ke křížení. V dřívějším budapešťském předměstí Budíně chovali překrásné krátkozobé modráky a bělouše bohatí Němci, kteří prý za výchozí chovný materiál pohádkově platili.

       Před mnoha lety jsem na výstavě I.K.C. konané v Praze zapisoval dr.Szeczenyimu jako posuzovateli, který dost hlasitě kritizoval pražské krátkozobé rejdiče. Nelíbila se mu nejen nejednotnost ve velikosti, ale především rozdíly v tvaru jednotlivých partií na hlavě mezi bělouši, barevnými a sedlatými. To potom šířil po holubářské Evropě a zejména v Německu. Podobná kritika se občas ozývala i u nás, ale kdo se vyznal v chovu PKR a znal situaci kolem, tak to chápal.

       Bělouši a pruhové rázy byli chováni a uznáváni v původním typu schopném solidně létat a to také platilo ve speciálním klubu. O všem rozhodovali, podle okolností, „všemocní“ posuzovatelé specialisté a proto vystavující vždy věděli na čem jsou. Ostatní barevné rázy, ve svém typu podobné uvedeným běloušům, byly chovány ve větší míře než standardně výstavní ve společných hejnech s tím rozdílem, že byli vyháněni k letu odděleně podle schopnosti létat. Pokud se chovatel nespecializoval pouze na výstavní typ rejdičů, mohl mít také v chovu pěkné krátkozobé drobnější rejdiče, někdy i s vyšším čelem, kulatější hlavou a užší obočnicí. V typu jsou téměř totožní s bělouši a pruhovými rázy. Vyskytovali se a současně i vyskytují v ostatních převážně jednobarevných rázech. Když Je holub pěkný a dostane ho do ruky zkušený posuzovatel specializovaný na pražské rejdiče, srazí mu něco málo za zakulacenou hlavu a užší obočnicí. Takový jedinec nakonec dopadne lépe než některý standardní. Bývali vždy jakousi genetickou rezervou, používanou k ozdravění chovu a ještě v současnosti, zvlášť mladí jedinci, dobře létají. Standardní PKR nemá z důvodu obtížnosti dost širokou chovnou základnu a k upevnění důležitých znaků bývá použito užší příbuzenské plemenitby. V roce 1911 byl uznán pouze standard typu rejdičů zušlechtěných malými indiánky, pro všechny barvy a kresby. Zdařilo se to u sedlatých, plnobarevných a z větší části i u tygříků. Ostatní rázy jsou tolerovány. Občas je na to poukazováno, ale za současné situace více dělat nejde. Buď z nás chtějí dělat Němci a Rakušané hlupáky a nebo nás mají za „dvojky“,které musí řídit.  Již před sto lety, rok po uznání našeho standardu, nám na výstavě v Drážďanech vyloučili naše krátkozobé pro širší obočnice. Jen se začali zajímat o rakovnické kotrláky, tak určovali, které rázy nám uznají a které ne. Proto mám také obavy o naše středozobé vlašťováky, že co nevidět splynou se starorakouskými, zvlášť po tom co jsme předvedli v Lipsku. Není to z větší části i naše chyba? Dovolil jsem si vytvořit standard toho, dalo by se říci původního a létavějšího typu především se snahou o legalizaci skutečného typu běloušů a pruhových rázů. Připouštím, že mezinárodní uznání příbuzného standardu by bylo obtížné, ale jako národní plemeno (nebo podplemeno) by mohlo být uznáváno v postavení v jakém se doposud nachází pražský rejdič středozobý. Něco podobného jsem viděl v Německu při zařazení moravských pštrosů běloocasých, zřejmě pro rozdílnost v kresbě.

       Zpracování jsem předal speciálnímu klubu chovatelů pražských krátkozobých rejdičů, včetně návrhu na upřesnění současného názvu ve standardu PKR na pražský krátký nebo krátkozobý se správným překladem do ostatních jazyků. Nový předseda ÚOK se mě zeptal jestli jsem nějakým funkcionářem a naznačil mi abych se do toho nepletl.

       V hejnech holubářů-honičů, kteří dávali přednost létání před standardem se vyskytovala někdy i větší porce méně typických holubů, kteří přecházeli zejména v typu hlavy do nižšího, užšího a šikmějšího čela. Protože nebyli standardně šlechtěni a zatíženi příbuzností, dali se mezi nimi vybrat dobří letci. Nejvíce létaví byli bělouši a běloprsí modří vlašťováci zvaní „ tachlíci“ včetně jejich mezibarevných kříženců. Říkalo se jim „střeďáci". Podle klubové kroniky létali i ostatní barevné rázy. Dobře se množili a za laciný peníz byli snadno k sehnání. Specialisté na standardní holuby měli proti nim výhrady, protože jim s jejich pomocí majitelé chytali cenné kusy. Holubářská soudržnost tak často přecházela v nenávist a v době kdy se krmení fasovalo přídělem pouze pro standardní holuby hrozilo, že chovatelé létavých holubů nebudou mít nárok a někdo by se o jejich negativní identifikaci mohl postarat.  Z těchto důvodů se zrodil nápad a počátkem padesátých let byl uznán standard pražského středozobého rejdiče. Chovatelé létavých holubů měli po problému, ale posuzovatelé-specialisté nechtěli středozobé rejdiče posuzovat, i když odpovídali uznanému standardu. Chovatelé standardních holubů je také chovali a někdy používali vybrané kusy k osvěžení krve u výstavních,  ale jejich zařazení do vzorníku bylo pro ně stejně jako v případě současně uznaných českých rejdičů nepřijatelné. Posuzovatelé na nich vždy něco našli a při svém postavení ve svazu si to dovolili. Velkým problémem bylo také to, že nové uznání obou nových standardů šlo mimo speciální klub (lépe řečeno s tichým vědomím výboru) a tak odpůrci vytvořili nový protiargument s tím, že se jedná o krmiče a pomocné holuby. U pražských redičů však existuje líbivý ráz běloprsých vlašťováků, vyskytující se u krátkozobých rejdičů v dokonalé formě dosti vzácně, ale ve středozobém typu se najednou docela rozšířil. Byl chován zejména na území dnešní Prahy 10 a v okolí. B. Slabý ze Záběhlic choval pěkné černé a J. Maršálek došlechtil nádherné modré. O ty začal být zájem. P. Maglén z Kamenice na černé získal plemenný chov. Měli zájem i překupníci a tak se stalo, že mi po čase nabízel ty modré jeden překupník ze Slovenska jako „naozaj pekné lastovičky, pocházející prý z Maďarska. Když jsem je později uviděl, poznal jsem původ od J.Maršálka. Vlašťováci se rošířili po celé republice, ale pod vlivem různého posuzování se počali měnit v zobaté letáky, kteří dost často ani dost dobře nelétali. Do dalšího vývoje začali mluvit chovatelé s malými zkušenostmi a znalostmi a zařazovali mezi ně různé křížence pocházející často z vysokoletců, nebo i z různého chovatelského odpadu. Na letošní celostátní výstavě 2012 v Lysé nad Labem vystavovali pražské středozobé rejdiče převážně dva možná jediní aktivní holubáři ze spec. klubu chovatelů rejdičů nedávno založeného na severní Moravě. Jeden s podporovanými ambicemi a druhý kvůli malichernostem revoltující Středočech. Posouzení bylo podivně nedobré, jakoby bez zájmu a hodnocení dlouhého, zobatého, nedostatečně zbarveného modrého vlašťovka  jako vynikajícího s 95 ti body mi připomínalo něco  jako výkřik bezradnosti. Dozvěděl jsem se, že stejný posuzovatel bude snad přítomen uznávajícímu řízení a zařazení plemene do evropského reglementu. Kdyby to byl jen můj názor tak bych si to tak negativně hodnotit nedovolil. Právě jsem telefonicky hovořil s návštěvníkem výstavy v Lipsku. Vystaveno bylo několik pražských středozobých rejdičů a to v takové kvalitě, že by byli i v trhu neprodejní. Středočeský spec. klub byl podle jeho předsedy zcela ignorován. Posouzeni snad ani raději nebyli a byla to spíše veliká ostuda. Přesto prý byli konečně mezinárodně uznáni. Národní holubářství, kterému se snad už ani nedá říkat české, po několik let vymknuté z kloubů šílí. Připomenu-li slavnostní darování a předání nepovedeného vzorníku evropské generalitě, tak si myslím, že z nás musí mít zejména německy mluvící holubáři velkou legraci.

       Od počátku devadesátých let u nás vzrůstá zájem o chov rejdičů. Otevřely se hranice a v roce 1994 byl založen klub chovatelů rejdičů a racků v Libčicích nad Vltavou, který se začal neobvykle rozvíjet i když tomu někteří vlivní chovatelé a funkcionáři moc nepřáli. Probudila se činnost klubu pražských krátkozobých rejdičů. Spolupráce chovatelů se zejména na vystavovatelské úrovni počala intenzivně rozvíjet. Členy libčického klubu se stali souběžně i členové klubu chovatelů krátkozobých rejdičů. Většina s dobrými úmysly, určití jednotlivci jen proto, aby později „kalili vodu“. Členy se stali i chovatelé z Moravy. A zase. Většina s dobrými úmysly, ale někteří další počali dávat najevo, že by lecos mělo být jinak s projevy, jako by měli mít větší nebo jedinou pravdu a slovo. Pokud se dokázali, většinou jako posuzovatelé nebo funkcionáři na správném místě podbízet, tak to nebylo nemožné. Mít svůj názor by bylo oprávněné, kdyby se i mimo jiné nejednalo o plemena,  jejichž doménou a tradicí byla jiná chovatelská oblast než-li ta, ve které doposud působili. Jako rozdílnost oblastí nemíním jen regionální vzdálenost, někdy i podbarvenou pseudonárodnostním patriotizmem, ale dosavadní příslušnost do holubářské sféry, která byla chovu příkladně původně pražských plemen vzdálena, i když žili v samotné Praze. Chyběl jim dlouholetý styk a přítomnost v chovatelské partě a účast v četných debatách s poznatky, podtrhujícími zkušenost, že lecos není tak jednoduché, jak se na první pohled zdá.  Jsou i takoví, kteří snad nevědí co činí.

       Zejména zásluhou založení spec. Klubu chovatelů rejdičů a racků se počal poměrně dynamicky rozvíjet chov českých a středozobých rejdičů. V klubu krátkozobých došlo k jisté renezanci. Plemena vzbudila zájem autorů některých vyjádření a článků v chovatelském tisku. Jako příklad mohu uvést autorství článků týkajících se chovu českého rejdiče. Chovatelem plemene jsem se stal v roce 1951 jako malý chlapec. Párek získaných holubů odpovídal i současnému standardu. Několik chovatelů podobné jedince také vystavilo, ale pražští holubáři takové nechtěli, protože špatně létali. K dnešnímu typu plemeno dospělo trochu jinak, především přes létavé holuby a kdyby ing. Havlín ve vzorníku nepozměnil tvar hlavy na typ nesoucí podle původních chovatelů nelétavost, měl by mít český rejdič nižší čelo a hlavu méně kulatou. Již zmíněný chovatel, který s chovem českých rejdičů začínal se mě na plemeno (na doporučení) vyptával tvrdil, že při šlechtění byla pravděpodobně použita česká čejka. Když jsem se mu to pokusil pádnými argumenty vyvrátit, tak napsal ve svém příspěvku do Chovatele, že „jedna paní povídala“. Bývalý předseda ÚOK zase tvrdil, že český rejdič je příbuzný s východopruským rejdičem. Plemena jsou si možná trochu podobná jen na obrázku, ale nepotkala se snad ani na výstavě. Uvedení pánové měli pravděpodobně stejně pravdu, protože v českém svazu chovatelů vždy především platilo spíše „kdo to řekl“, než „co kdo řekl“.

       Když známý německý holubářský teoretik Gustav Prütz psal v druhé polovině 19.století svoji slavnou knihu Illustriertes Mustertaubenbuch zmínil se ve stati o létavých rejdičích, že ti z Prahy jsou nejlepší, protože létají ve vysokých výškách i 4 – 5 hodin. Podle popisu se jednalo o holuby podobné letounům chovaným v současnosti ve Vídni a Budapešti a nebo i u nás, blížícím se podobou středozobým rejdičům. Pocházeli z větší části pravděpodobně z Damašku a dovezl je do Rakouska – Uherska vídeňský lékař dr. Binder. G.Prütz chválil pražské holubáře, že s nimi umějí nejlépe zacházet a vychovávat je asi tak,  jako dobrý kočí dobré koně. Uvedená pochvala byla přenesena i do pozdějších hodnocení pražských krátkozobých rejdičů a často falešně prezentována, jako jejich zašlá sláva. Ti původní krátkozobí rejdiči, dovážení zejména obchodníky se dřevem ze západní Evropy a z východního Pruska a dotváření v Praze, podle klubové kroniky asi skutečně dobře létali. Určitá jednotnost v létání byla ze sportovního hlediska narušena rozdílným způsobem chovu. Ideálně mělo hejno v krátkých obloucích vystoupat do střední výšky a posléze táhnout do několika kilometrové vzdálenosti s dobou návratu do dvou hodin. Vypuštěná hejna se mohla vzájemně míchat a posléze zpětně trhat. Popletené, zalétlé holuby si holubáři za malý úplatek vzájemně vraceli. Prioritou byla vyrovnanost hejna. Chov rejdičů se v určitém období počal bouřlivě rozvíjet a v některých částech Prahy byl pomalu jeden holubář vedle druhého. Na pravém břehu Vltavy zvaném Na Františku bylo na několika málo stech metrech až 300 holubářů. Chov rejdičů se stával vstupenkou do hospodské party holubářů. Z chovu holubů se někde počal stávat hazard. Principem byla hra, ve které šlo o to, kdo komu při zamíchání hejna strhne nějaké holuby, kteří potom vlezou do stropní mřížkou opatřené klece a jsou chyceni. V takových případech už na kvalitě letu moc nezáleželo. V hospodě pak docházelo k hecování, holuby byli vypláceni, prodáni někomu jinému a nebo s nimi bylo i nešetrně zacházeno.

       Snad počátkem druhé poloviny devatenáctého století byli do Prahy dovezeni malí indiánci pravděpodobně přes a nebo přímo ze Saska. Jejich chov se v Německu nevedl a končil. Sám G.Prütz píše, že je tam holubáři neumějí chovat. Pražští holubáři, kterých bylo tak možná jen jeden až tři je úspěšně regenerovali, tehdy egyptskými krátkozobými racky a posléze vybranými krátkozobými rejdiči. Dále je šlechtili a výsledek měl efekt. Začal být o ně nevídaný zájem. Hodně se jich vyváželo zejména do Vídně a jejich cena stoupala. Létaví však moc nebyli, ale při počínajícím výstavnictví působili ve výstavních klecích efektně. Vyspělejší holubáři je chovali společně s létavými, ale vypouštěli je (převážně z opatrnosti) pouze na několik minut ve chvíli, když ti létaví už usedali. Když v roce 1911 byl odsouhlasen nově založeným klubem výstavní standard, nikdo si na ty původní ani nevzpomněl, přesto, že byli stále chováni ve větší míře. Typické „honiče“ to ani nezajímalo. Stalo se potom pomalu zvykem, že když se řeklo „pražský rejdič“, připisovaly se mu celkově jen ty nejlepší vlastnosti, včetně dobrého létání. A ono to bylo trochu složitější. Renomovaný chovatel pražských krátkozobých rejdičů, o kterém se říkalo a vědělo, že mu to dobře létá a zároveň vystavoval pěkné standardní holuby míval většinou více, lépe řečeno, hodně holubů. Holuby před vypouštěním třídil a nebo měl na holubníku více oddělení. Zvlášť se věnoval výletkům, které zařazoval do letu podle schopnosti létání. Do prvního (nejdelšího) letu vypouštěl ty nejschopnější, do druhého nebo i třetího letu vypouštěl takové, které si chtěl ještě z různých důvodů ponechat a v konci na několik minut holuby nově nakoupené a především ty nejcennější, většinou nejstandardnější kusy. Specialisté na standardní holuby je někdy nevypouštěli téměř vůbec a holoubata odchovávali vesměs mimo, pod rozličnými chůvami. V Praze na Proseku mi starý holubář vyprávěl, že počátkem dvacátých let přivezl místní chovatel krátkozobých rejdičů mohutnější sedlaté indiánky od Bratislavy. Pocházeli prý z pozůstalosti. Dodnes je vliv těchto holubů na současné sedlaté patrný. Malíř Oldřich Svoboda obětoval velkou částku peněz za krásného a pro chov vhodného malého indiánka anglického typu a několik chovatelů získalo holuby po něm odchované. Ustupující standardnost byla až do současnosti, zvlášť u sedlatých, někdy až nad míru posílena. Průměrní a hazardní honiči to dělali jak se to dá. Často holuby měnili, někdy si vymýšleli  jen proto, aby byli zajímaví a jejich způsoby bývaly netypické a chovatelsky nechutné. Na jejich holubnících se často rodili netypičtí nebo cizí letáci a jejich kříženci, které se v současnosti někteří holubáři snaží prosazovat jako středozobé.

                                                                                                                               Miroslav Mašata

1  -  Starokmenní rejdiči - dovezení r. 1738 do západní Evropy. Předci všech krátkozobých rejdičů v Evropě.

2  -  Krátkozobí rejdiči 1860-80 chovaní ve Vídni. Vlevo vídeňský běloštítý (zrcadlový) rejdič u nás zvaný "střeďák". 

3  -  Dole bělouši dovezení kolem roku 1850 do Vídně asi z Damašku. Předchůdci všech výborných letců, i krátkozobých.

4  -  Pražští bělopruzí rejdiči z roku 1860 - 80, tzv. "střeďáci".

5  -  Sedlatí krátkozobí rejdiči uznaní roku 1866 jako vídeňští.

6  -  První šlechtění indiánků.

7  -  Indiáni anglického směru šlechtění.

8 - Návrh kresby středozobého rejdiče (vlaštováka) z roku 1964, vycházející z typu krátkozobého "střeďáka". V současnosti změněn do prodlouženého, nižšího, zakulacenějšího typu hlavy a delšího zobáku.

-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

článek vložen 30.4.2013

Pražští krátkozobí rejdiči v Libčicích nad Vltavou

            Dne 2. února 2013 proběhlo v chovatelském areálu v Libčicích nad Vltavou tradiční únorové setkání chovatelů pražských krátkozobých rejdičů pořádané speciálním klubem se sídlem v Praze. Součástí tohoto setkání byla jako vždy bodovaná přehlídka krátkozobých rejdičů. Po mnoha letech, kdy se tato akce konala v klubovně poštovních holubářů v Praze 4 – Michli, se klub rozhodl z prostorových důvodů přesunout tuto akci do pěkného areálu ZO ČSCH v Libčicích nad Vltavou. Na přehlídce se sešlo téměř 170 kusů pražských krátkozobých rejdičů, které představilo patnáct vystavovatelů. Barevných a kresebných variet bylo předvedeno asi dvacet. K vidění byli i holubi dnes již velmi vzácných kreseb, např. modří mramorovaní vlaštováci př. Strnada, nebo modří kapratí př. Hegera. Bohužel chyběli holubi některých pravidelně vystavujících výborných chovatelů, například př. Turka a Motlíka, kteří se nemohli letošní výstavy zúčastnit. S jejich chovanci by se jistě podařilo přesáhnout hranici dvou set vystavených krátkozobých rejdičů. S potěšením můžeme konstatovat, že výstavní kondice a zdravotní stav byly u drtivé většiny vystavených holubů naprosto v pořádku.

        Holubi byli jako vždy posuzováni ve dvou kategoriích, ročník 2012 a starší ročníky. Posouzení se ujali MVDr. Ráček a přítel Dostál. K úspěchu celé akce jistě také přispěl korektní přístup obou posuzovatelů, kdy zvláště př. Dostál, který musel nečekaně zaskočit za náhle onemocnělého Dr. Chrastila, zaslouží velký dík. Posuzovatelé udělili šest čestných cen. Čestné ceny získali: Lubomír Drahoš na bělouše tmavohrotého - ročník 2012, Lubomír Drahoš na bělouše tmavohrotého - starší ročník, Ing. Petr Jabůrek na žlutého plnobarevného - ročník 2012, Todor Stojanov na žlutého sedlatého - ročník 2012, Todor Stojanov na černého plnobarevného - starší ročník, Jiří Suda na modrého sedlatého - starší ročník.

        A jak viděl úroveň vystavených holubů posuzovatel MVDr. Ráček? Výstava byla rozdělena na dvě části, na holuby ročníku 2012 a na holuby starší. Co mě na této výstavě pražských rejdičů zaujalo, ať už pozitivně, nebo negativně?

       V mladých holubech návštěvník určitě nepřehlédl dva pěkné bělouše černohroté na začátku výstavy, z nichž první byl vyhodnocen jako nejlepší holub daného rázu. Oba měli výrazné, téměř černé obočnice, dobře tvarované hlavy a tomu odpovídající postavu. Zobák měli krátký, ale užší, což je u běloušů v současné době bohužel běžné. Zbarvení většiny holubů bylo velmi dobré, až výborné. Bělouši starších ročníků naopak vůbec nepřesvědčili svou kvalitou. Holub s výraznou hlavou na této výstavě chyběl. Také, kromě nevýrazných hlav, se u nich většinou vyskytovala opravdu dlouhá zadní část, která způsobuje svěšování křídel a netypické prohnutí zadní partie.

      Mnozí plnobarevní mladí holubi měli již velmi slušně velké hlavy a pěkné červené obočnice. Mají ale sice široko nasazené, avšak relativně dlouhé zobáky, čímž se ztrácí výrazný znak krátkozobého pražského rejdiče. Toto hodnocení jistě reflektuje okamžitý stav v době posuzování a u některých holubů se může s přibývajícím věkem měnit.

      Mezi staršími holuby již bylo možné najít několik tvarově typických hlav včetně dostatečně širokého a krátkého zobáku a výrazně červené obočnice. Skutečně nejlepší holub s nejlepší hlavou výstavy byl žlutý holub ing. Jabůrka, který měl velkou hlavu s vysokým širokým čelem, výraznou červenou obočnicí a silným, opravdu krátkým zobákem. Na pomyslně stejném místě se umístil černý holub T. Stojanova, který byl vybrán jako nejlepší holub plnobarevného rázu.

       Poslední skupinou byli holubi sedlatí. Tento nejprošlechtěnější a také nejchovanější ráz se na speciální výstavě představil dosti rozpačitě. Skutečně výrazný představitel pražského krátkozobého rejdiče v tomto rázu na této výstavě chyběl. Většina vystavených holubů měla pěkné červené obočnice a dobrou kresbu. Mladí holubi měli mezi sebou už hodně jedinců s nadějnými většími hlavami, ale i holuby sice s menšími hlavami, přesto ale ve svém věku již skutečně krátkozobé. U dospělých holubů, kde by se dal očekávat alespoň jeden výrazný představitel, jsme se setkávali většinou s holuby buď netypickými, nebo s různými vadami. Některé, byť v typu dobré holuby, poškozovaly nepěkné, až centimetr veliké podbradky pod zobákem. Celkově malé, byť dobře tvarované hlavy u modrých holubů s pěkně červenou obočnicí a malým zobákem představily holuby líbivé, ale spíše připomínající vídeňský směr šlechtění, než pražský.  

       Pražský krátkozobý rejdič je především plemeno, jehož hlavním znakem je jen a jen hlava. Samozřejmě hlava s odpovídající obočnicí, u malovaných výrazně vyvinutou a se široce nasazeným krátkým zobákem. Velká hlava, tzv. „kostkovitá“ s vysokým a širokým čelem a se správným poměrem k tělu. Bez těchto atributů nelze o holubovi mluvit jako o „pražákovi“. Je třeba se držet staré poučky, že je třeba šlechtit  „velkou hlavu na malém holubovi“.

       Závěrem tohoto krátkého zhodnocení je třeba znovu zdůraznit, že speciální výstava předvedla toto nevídané množství pražských krátkozobých rejdičů. Spolu s historicky největším počtem pražských rejdičů, vystavených na Evropské výstavě v Lipsku 2012 se jistě zařadí k významným událostem v historii tohoto plemena.  Potud posuzovatel MVDr. Ráček.

       Je třeba také jménem klubu chovatelů pražských krátkozobých rejdičů se sídlem v Praze poděkovat funkcionářům ZO ČSCH Libčice nad Vltavou za nezištné poskytnutí jejich výstavní haly pro tuto naši klubovou akci. Velice si toho vážíme a věříme, že tato spolupráce bude pokračovat i nadále.

        Doufáme, že se tato setkání chovatelů PRK spojená s velkým trhem holubů všech plemen první únorovou sobotu v Libčicích stanou tradicí a o správnosti rozhodnutí přestěhovat tento náš svátek z Michle do libčického areálu přesvědčíme i chovatele, kteří se na změnu místa konání dívají s nedůvěrou. Některým pražským holubářům obětavě zajistil páteční svoz holubů na přehlídku jednatel našeho klubu ing. Petr Jabůrek, což jistě také velice přispělo k (na dnešní dobu) úctyhodnému počtu vystavených pražských rejdičů.

       Již nyní můžeme pozvat chovatelskou veřejnost na příští rok ve stejném termínu na tuto naši klubovou akci, kde jak pevně doufáme, bude k vidění ještě více našich „purclíků“ i ve varietách, které letos bohužel zastoupeny nebyly. Bylo by třeba věnovat velkou pozornost zachování některých starých variet pražských rejdičů, např. tygříků všech barev, běloprsých vlaštováků, nebo v současnosti mizejících bělohrotých. Klub by velice radostně přivítal nové zájemce o toto jedinečné plemeno ve svých řadách. Připojte se k nám a pomozte zachovat tento hodnotný odkaz našich předků i pro příští generace.

                                                                                                                     Text a foto Jiří Suda