Z historie plemene
Pražský rejdič a jeho původ
O původu rejdičů v Evropě existují záznamy již v šestnáctém století. Vývoj a šlechtění krátkozobých rejdičů lze předpokládat od první poloviny století osmnáctého, kdy byli do západních přístavů dováženi námořníky holubi z blízkého východu a zejména z Indie. Počátky různých křížení a zušlechťování lze předpokládat v Holandsku a Belgii. Na vysoké úrovni šlechtili krátkozobé rejdiče chovatelé angličtí a němečtí (zejména v oblastech Hamburku, Berlína a Pruska ). Několika cestami se dostali i do Prahy a Vídně. Rozvoj plemen rejdičů ve městech tehdejšího Rakouska - Uherska je v osmnáctém století nejasný a zamlžený nedostatečnými záznamy. Za rejdiče byli považováni většinou drobní holubi s rejdivě hravým i válivým způsobem letu, často bez bližšího upřesnění. Německy byli označováni různě komolenými názvy Purcel, Purzler, ale také Burzler a podobně. V Praze byli nazýváni Purclíky. První neověřená informace o goldtygrech pochází z počátku 19.století.
Zaznamenána je i informace o cechu holubářském. Po revolučním roce 1848 byly rozhodnutím z Vídně veškeré cechy a spolky zrušeny a dočasně zakázány.
Holubářství se však v Praze nadále rozvíjelo. Po vodě (s obchodníky se dřevem) a po souši se do Prahy dostalo mnoho různých plemen rejdičů. Podle německého teoretika Gustava Prütze byli v Praze chováni skvělí a na evropském kontinentu nejlepší vysokoletci. Podle popisu se však dosti podobali předchůdcům současných vídeňských a budapešťských vysokoletců, dovezených z Kalkaty. V Praze však posléze zušlechťováni nebyli. V knize Ill.Mustertaubenbuch(Prütz 1886) jsou vídeňským malířem Henrichem Zaoralekem zobrazeni pražští (dosti) krátkozobí rejdiči bělopruzí. Poměrně typičtí plnobarevní a bělohrotí krátkozobí rejdiči, větším dílem pražští, jsou popsáni jako vídeňští a malí indiánci, kteří podle samotného autora již v Německu téměř vymizeli a zdegenerovali, jsou popsáni jako sasští. V Praze byli v uvedeném období úspěšně chováni (Pleschner) a stali se důležitou součástí dalšího zušlechťování pražských krátkozobých rejdičů. Výsledkem se stali malí krátkozobí holubi s mohutnější hlavou, silným zobákem a červenými talířovitými obočnicemi. Pod vlivem různých okolností však byli jako plemeno prohlášeni a uznáni až v roce 1911 při založení speciálního klubu chovatelů pražských krátkozobých rejdičů se sídlem v Praze.
V maďarském Egeru a budapešťském předměstí Budíně byli (převážně Němci pocházejícími ze Švábska) chováni krátkozobí bělouši, jak uvádí prof.Péterfi, částečně pražského původu, poměrně dobří letci, kteří měli značný podíl na vzniku běloušů pražských.
Mimo standardních pražských krátkozobých rejdičů zůstalo v chovech značné procento krátkozobých rejdičů neovlivněných podílem krve těžkopádnějších indiánků, kteří si zachovali dobré letové schopnosti a společně s bělouši byli vypouštěni k středně vysokému letu dosahujícímu délky kolem dvou hodin, s akční vzdáleností do pěti kilometrů.
Protože se mnohá hejna při letu často míchala, byli standardní jedinci vypouštěni až při úspěšném návratu vlastního hejna domů.
Mezi létavými holuby se vyskytovali vitálnější holubi středozobí, často používaní jako chůvy holubů standardních. Později byli uznáni jako samostatné plemeno a v současné době bývají prezentováni běloprsými vlašťováky.